V noci z 28. na 29. září 1978 nečekaně zemřel papež Jan Pavel I.. Jeho pontifikát trval pouze 33 dní - od 26. srpna do 28. září 1978.Oficiálně zemřel na infarkt, ale okolnosti související s jeho dny na papežském stolci a události, které se odehrály po jeho smrti, naznačují i jinou možnost. Situace před nástupem Jana Pavla I.
V 19. století byla církev italskou národní revolucí zbavena své svrchované moci v Papežských státech (Papežská státy byly oblasti v centrálním Itálii ovládané papeži od roku 755 do roku 1870, kdy se uskutečnilo sjednocení Itálie). Takto se po roce 1870 papež stal "vězněm Vatikánu". Možná i proto, aby se vyrovnalo ztráta pozemského království, papež Pius IX. (1846-1878) svolal I. Vatikánský koncil (1869-1870), na kterém se dohodla nauka papežské neomylnosti ex cathedra. V meziválečném období papež Pius XI. (1922-1939) dostal 80 milionů dolarů (500 milionů současných dolarů) za svou roli v předání italského národa do rukou Mussoliniho. Na základě podmínek Lateránské smlouvy z roku 1929 byl 7. června 1929 vytvořen Vatikánský stát a tím i obnovená papežská územní svrchovanost. Tuto smlouvu Vatikán využil k založení Vatikánské banky operující mimo dosah a zásahů Svetko autorit a tím vhodné na spekulace na finančním trhu, způsobování výkyvů na mezinárodním trhu, daňové úniky a praní špinavých peněz. Na základě dohody mezi Hitlerem a vatikánským státním tajemníkem Eugeniem Pacellim v roce 1933 byla v Německu zavedena církevní daň, z níž do Vatikánu plynuly obrovské finance. V roce 1942 Mussolini osvobodil Vatikán od placení daní. V roce 1962 papež Jan XXIII. (1958-1963) svolal 2. Vatikánský koncil (1962-1965) i přes tvrdé opozici konzervativců obávajících se reformních změn, které by mohly narušit absolutistickou Vatikánský strukturu a ohrozit majetek a moc církve. Po jeho smrti vyrovnanost sil v konzervativním a reformním křídle kolegia kardinálů vyústila v zvolení nerozhodného papeže Pavla VI. (1963-78), který byl po celou dobu pontifikátu vystaven obrovskému tlaku konzervativního křídla snažacie se zastavit reformní vlnu 2. Vatikánského koncilu. Když se po jeho smrti rozhodovalo o dalším papeži, kardinálové byly extrémně rozděleni na ty, kteří chtěli pokračovat v reformách a na ty, kteří se chtěli vrátit do strnulého dogmatického období před 2. Vatikánským koncilem. Nakonec byl 26. srpna 1978 za papeže zvolen 65-letý italský kardinál Albino Luciani vyberúc si papežské jméno Jan Pavel I., člověk jednoduchého, pokorného a ušlápnutého chování, který byl pro konzervativce přijatelným kompromisem v dané situaci a vhodným kandidátem, kterého budou moci efektivně ovládat. 33 dnů papeže Jana Pavla I. No na překvapení konzervativců papež okamžitě prokázal odhodlání změnit papežství a vrátit ho do svého původního duchovního počátku. Již během slavnostního obřadu 3. září 1978 odmítl být nesen na papežských nosítkách a mít drahokamy vykládanou papežskou korunu. Na audiencích a tiskových konferencích odmítal následovat scénář připraven topit, která rozhořčená jeho neočekávaným nezávislým chováním začala prostřednictvím Vatikánských novin cenzurovat jeho výroky, jak bylo v případě, kdy vyjádřil svůj záměr zvážit postoj církve k antikoncepci. Nadôvažok se začal zabývat finančními aktivitami Vatikánu. V roce 1968 totiž italská vláda zrušila Vatikánu možnost neplacení daní udělené Mussolinim. Papež Pavel VI. se proto snažil vyhnout tomu, aby se jednak na veřejnost dostaly informace o nesmírném Vatikánském majetku a také zredukovat příjem z podnikání v Itálii, čímž se bude platit méně daní. Rozhodl se požádat o pomoc Paula Marcinkusa (později papežem posvěceným za biskupa), který byl blízkým přítelem papežova osobního tajemníka Pascale Macchia a byl ochoten postarat se o choulostivé finanční operace. Ten se obrátil na sicilského finančníka Michela Sindone, který ovládal skupinu některých nejstarších a nejprestižnějších finančních institucí v Itálii a ve Švýcarsku, přičemž v některých z nich měl Vatikán své podíly. Michele Sindona se dostal do této pozice také zásluhou svých patronů v mafii a tajné zednářské lóže P2 (Propaganda Due) vedené Lucií Gell a ovládající vládu, armádu a legislativu. Prostřednictvím biskupa Marcinkusa měl Gelli možnost mnoha audienci s papežem Pavlem VI. Sindona a papež se znali ještě z dob, kdy byl papež kardinálem. Tehdy mu Sindona půjčil 2 miliony dolarů na jeho práci. Nyní mu nabídl vyřešit otázku kolem daní tak, že jeho patron z mafie koupí za "špinavé" peníze z obchodu s drogami "čistý" vatikánky majetek a pak se takto vyprané, již vatikánské peníze, převedou do zahraničí. V Itálii tak bude mít Vatikán méně majektu, ze kterého bude muset platit daně. Samozřejmě, Vatikán nechtěl jednat přímo s mafií, jejíž peníze měl dostat a proto byla vytvořena krycí společnost, která měla být potrubím na tyto peníze. Začal se obrovský odliv vatikánského kapitálu do zahraničí, což také způsobilo v roce 1970 těžkou ekonomickou krizi v Itálii. V roce 1971 Sindona představil biskupovi Marcinkusovi ředitele církevní banky Banco Ambrosiana Roberta Calviho, který byl společníkem Gelliho a měl pod svým vlivem širokou síť bank. Banka se zanedlouho stala centrem praní spínaným peněz, trasferu financí a mezinárodních finančních spekulaci ve spolupráci s Vatikánském bankou.V roce 1972 Marcinkus, jako ředitel jiné církevní banky Banco Cattolica del Veneto, se souhlasem papeže Pavla VI. prodal tuto banku Calviho. Proti tomu se ozval Albino Luciani, tehdy ještě jako biskup, no bezvýsledně. V roce 1973 vyšetřovací sekce amerického oddělení spravedlnosti přišla na podvod, který se souhlasem papeže Pavla VI. zaranžovali Marcinkus a Sindona. Šlo o to, že Vatikánu měly být prodány obligace v hodnotě 1 miliardy dolarů, ale Vatikán zabránil vyšetřování. V roce 1974 zkrachovala americká banka Franklin Banc, v čem byla prostřednictvím Sindone zapletena Vatikánská banka. V roce 1978 se Sindona ocitá ve vězení a Calvi a Gelli se stáhly do jižní Ameriky, dokud aféra neskončí. Věděli, že pokud je biskup Marcinkus ředitelem ve Vatikánské bance, nemusí mít obavy. V opačném případě jim hrozilo vězení. V této době se dostává na papežský stolec Jan Pavel I. a požádal hlavního představitele topit, státního tajemníka kardinála Jeana Villota o diskrétní, rychlou a úplnou hloubkovou analýzu všech finančních operaci Vatikánu. Papež časem proniká ještě hlouběji do korupčního labyrintu, se kterým se ještě jako biskup setkal v případě Banco Cattolica del Veneto. Ráno 28. září měl papež setkání s hlavním prefektem Kongregace pro duchovenstvo kardinálem Baggio, jehož požádal, aby odešel působit do Benátek. Jedna z příčin bylo kardinálová členství v zednářské lóži. No kardinál nesouhlasil. Později odpoledne měl papež telefonát s kardinálem Felicia, se kterým se vyprávěl o potížích s kardinálem Baggio a pak telefonoval s kardinálem Benelli, kterého chtěl za státního tajemníka namísto kardinála Villota. Ke večeři si papež zavolal kardinála Villota, aby v súkromíi prostudovali některé změny, které se papež chystal následující den zveřejnit. Týkalo se to žádosti o odstoupení biskupa Marcinkusa z postu ředitele Vatikánské banky hned následující den a rezignaci dalších členů kurie, včetně samotného Villota, kteří byli zapleteni do aktivit Sindona a lóže P2.Papež zjistil, že ve Vatikánském státě působí přes 121 zednářů jdouce od kněží až ke kardinálům, ačkoliv podle církevního zákona být zednářem znamenalo automatickou exkomunikaci. Při zmínce jména nového státního tajemníka, kterým měl být kardinál Benelli, kardinál Villot poznamenal, že si myslel, že to bude kardinál Casaroli. Ten byl totiž také ve spojení s mafií. Papež chtěl dále projednat rozhodnutí oznámit plán setkání s delegací amerického kongresu na 24. října, na kterém chtěl zvážit pozici církve ohledně plánovaného rodičovství a antikoncepci. Kromě tohoto papež uvažoval o zveřejnění 3. fatimského zjevení, které mělo být zveřejněno nejpozději do roku 1960, ale tehdejší papež Jan XXIII. (1958-1963) ho po přečtení odmítl publikovat. Byly to velmi vážné rozhodnutí, které by změnily stávající strukturu moci ve Vatikánu a jeho finanční operace. Měli očistit nejen topit, ale i jméno římskokatolické církve a navíc by způsobily obrovský zájem médií a veřejnosti. Jak zemřel papež Jan Pavel I.? Setkání papeže s kardinálem Villota trvalo asi 2 hodiny. Po něm, něco po 20:45 papež telefonoval s kardinálem Colombem a mluvil mu o změnách, které se rozhodl udělat. Kardinál Colombo později řekl, že během dlouhé konverzace z hlasu nevycítil nic, co by naznačovalo nějaké zdravotní problémy. O 21:30 se papež rozloučil se svými tajemníky a popřál jim dobrou noc. Na druhý den ráno v 4:30 zaklepala na papežovy dveře službukonající sestra Vicenza, no neslyšela žádnou odezvu. Nechala tam kávu a vrátila se o 15 minut, ale papež stále nereagoval. Vstoupila proto do ložnice a podle své první výpovědi našla papeže mrtvého v koupelně, co v to ráno ještě stihla říct skupině francouzských kněží zdržujících se ve Vatikánu. Podle své druhé výpovědi uviděla papeže sedícího v posteli s grimasou pomalu znetvořenou tváří držíc dokumenty z předešlé noci. Pokud by tomu tak bylo, smrt musela nastat téměř okamžitě, neboť papež nestihl stisknout tlačítko alarmu nacházející se jen pár centimetrů od jeho ruky. Na nočním stolku vedle něj byla otevřena lahvička Effortilu, léku, který papež používal na svůj nízký tlak. Sestra Vicenza okamžitě informovala kardinála Villota, jehož první reakce byla, že on nebo jeho asistent zavolal papežských balzamovačů dokonce ještě předtím, než by se přesvědčil o papežově smrti nebo by zavolal vatikánského doktora, aby přehlédl tělo. Bylo pro ně poslány auto, které se u nich objevilo už o 5:00, aby jejich vyzvedlo. Villot přišel do papežovy pokoje o 5:00 a sesbíral zmíněné dokumenty, rozvrh setkání, lahvičku Effortilu a některé osobní věci jako brýle a pantofle, které byly pravděpodobně ovracané a jejich rozborem by se mohla dát určit příčina smrti. Nic z toho však už nikdo nikdy neviděl. Sestře Vincenze nařídil slib mlčenlivosti a tajemníkem zakázal mluvit o této události bez jeho svolení. Co se dělo další hodinu, není známo. Něco po 6:00 přišel doktor Buzzonati, ačkoliv profesor Fontana byl vedoucím vatikánské zdravotnické služby a potvrdil smrt, ale nevystavil žádný úmrtní list. Jako příčinu stanovil náhlý infak myokardu, jehož čas odhadl na 23.00 předchozího dne. Kolem 6:30 dočasná hlava církve a Vatikánského státu, kardinál Villot, začal informovat ostatní kardinálů. Asi o 6:45 se strážmistr Roggan ze švýcarské gardy, který měl té noci službu nečekaně setkal s biskupem Marcinkusom, který na tom místě a navíc o takovém čase neměl důvod být. Když mu Roggan řekl o papežově smrti, biskup Marcinkus ani okem nemihne. Až kolem 7:30 byla veřejnost informovná o papežově smrti. Vše šlo podle přání kardinála Villota. No papežů věrný tajemník Don Lorenzi zatelefonoval svému osobnímu doktorovi da Rosová, který se rozhodl okamžitě přijít do Říma prozkoumat papežovo tělo. Věděl, že papežův zdravotní stav byl dobrý a proto se mu tvrzení o náhlé smrti zdálo nepravděpodobné. Ale už asi o 8:00 přišli balzamovači a tělo bylo odvezeno do Sala Clementina na balzamování. Kardinál Villot zakázal uskutečnit pitvu, která by mohla určit příčinu smrti, s odůvodněním, že uskutečnit pitvu na papeže zakazuje církevní zákon z roku 1975. Pak nařídil, aby se balzamování uskutečnilo již večer, což bylo docela neobvyklé a dokonce protizákonné, neboť italský zákon požadoval čekat nejméně 24 hodin, než tělo může být balzamováno. O 18:00 bylo všech 19 pokojů papežského apartmánu na třetím patře papežského paláce zcela vyčištěných a uklizených. Tajemníci sbalili a odnesli papežovy šaty, korešpondeciu, poznámky, knihy a ostatní věci, které nějak souvisely s papežem a dveře byly zapečetěny. Pak kardinál Villot odešel dohlížet na uskutečnění balzamování. Nařídil, aby nebyla odstraněna krev a vybrané některé vnitřní orgány, což je však v rozporu s běžným postupem při balzamování a během dlouhé tradice balzamování papežů to nikdy nebylo nařízeno ani uskutečněny. Bylo to zřejmě proto, aby je nebylo možné prozkoumat a tak určit příčinu smrti. Asi o 21:00 bylo balzamování ukončeno. Pokud by se nyní konala pitva, byla by již nejednoznačná, protože vnitřek těla bylo napuštěné konzervačními chemikáliemi. Kardinál Villot šel spát něco po půlnoci. Ohledně smrti papeže Jana Pavla I. kardinál Villot vydal následující prohlášení, "Co se stalo, byla tragická nehoda. Papež nevědomky užil větší dávku svého léku. Pokud by byla provedena pitva, nepochybně by potvrdila toto osudné předávkování." Takové tvrzení mělo naznačit, že papež byl příliš starý, nemocný, přetížený a tak odvrátit pozornost od skutečné příčiny smrti, ale zároveň nechávalo prostor na spekulace, že spáchal sebevraždu nebo byl dokonce zavražděn. Po tom, jak se veřejnost dozvěděla o příčině smrti, oficiální způsobené infarktem, neteř papeže 3. října prohlásila, že on nikdy neměl problémy se srdcem a ani nemoci podobného charakteru. Papežů bratr Edoardo 9.října řekl, že zdravotní stav papeže po lékařské prohlídce před třemi týdny byl v pořádku. Časopis Time uveřejnil reakci jednoho učitele z Říma, "Pokud bychom žili v době Borgiovcou, mluvilo by se o otravě." Vatikán však reagoval tím, že takového tvrzení jsou "neopodstatněné". Papež zemřel, ať žije papež! V roce 1984 investigativní novinář David Yallop po více než třech letech sběru svědectví a důkazů napsal knihu "Ve jménu Boha: vyšetřování vraždy papeže Jana Pavla I." což ukazuje, že papež mohl být otráven. Píše v ní, že zmíněný lék Effortil by i při několikanásobném předávkování nebyl příčinou náhlé smrti způsobené infarktem a že zvracení je obvykle prvním příznakem předávkování digitalisem, výtažku z jedovaté rostliny náprstník, který byl pravděpodobně přidán do jeho léku. Popisuje, že vše, co se dělo, má znaky propracované zednářské vraždy. Poukazuje na to, že papežova ochrana byla minimální, přístup k němu nebo jeho léku a jídlu nebyl velkým problémem. Vatikán však intenzivně zpochybňoval tato tvrzení. Fr. Gennari, interpretujícího slova kardinála Villota řekl, "Předchůdce Jana Pavla II. Omylem užil větší dávku tišících prostředků .... Po rozhovoru s kardinálem Villota si papež zmýlil množství dávky." Slova, která nepříliš přesvědčili. Průzkum veřejného mínění v 80-tých letech ukázal, že asi 30% Italů (okolo 15 milionů lidí) je toho názoru, že papež Jan Pavel I. byl zavražděn. Yallop dále analyzuje situaci po smrti papeže Jana Pavla I. a píše, že všechno ve Vatikánu pokračuje tak jako předtím.Kardinálové se dlouho nezabývali smrtí papeže, ale tím, kdo bude novým papežem. Konzervativní křídlo kardinálů chtělo za každou cenu zabránit, aby byl za papeže zvolen kardinál Benelli, kterého chtěl papež Jan Pavel I. stanovit do pozice státního tajemníka namísto kardinála Villota, neboť by pokračoval v krocích papeže Jana Pavla I.. Nakonec s náskokem 9 hlasů byl zvolen kompromisní kandidát Karol Wojtyla, který podle Yallop má společné s předchozím papežem jen jméno. Po jeho nástupu 16. října 1978 žádná z instrukcí papeže Jana Pavla I. daných kardinálovi Villota nebyla uskutečněna. Kardinál Villot zůstal státním tajemníkem až do roku 1979, kdy zemřel. Jeho nástupcem se stal kardinál Casarolli, tak jak si to přál, ale jehož papež Jan Pavel I. nechtěl za tajemníka státu. Kardinál Baggio nemusel odejít do Benátek. Biskup Marcinkus zůstal ve vedení banky. Calvi, Gelli a celá P2 pokračovali ve svých aktivitách pod ochranou Vatikánské banky. 12. ledna 1981 skupina akcionářů Banco Ambrosiana poslala dopis papeži Janu Pavlu II., v němž popsala spojení mezi Vatikánském bankou, Calvi, P2 a mafií. Vatikán existenci tohoto dopisu popřel. Dokonce i italské vládě se nepodařilo přimět Vatikán, aby objasnil svou roli ve skandálu Banco Ambrosiano. Takto byl papež Jan Pavel II. nejlepší volbou pro konzervativce. Dosud není smrt papeže Jana Pavla I. uspokojivě vyjasněna, právě tak, jako mnohé jiné provedeny, ale i prováděné aktivity Vatikánu. Vatikán obvykle popírá podezření z nekalé činnosti, ale to je ještě horší, než se k tomu přiznat. O to víc je to horší, že Vatikán hlásá křesťanské hodnoty, které však mají pravděpodobně následovat všichni kromě Vatikánu. Bez komentáře21. ledna 1979 byl zavražděn soudce Emilio Alessandrini vyšetřující činnost banky Banco Ambrosiano. 20. března 1979 byl zavražděn investigativní novinář Mino Pecorelli, odhalující spojení zednářské lóže P2 s finančními operacemi Vatikánu. 11. července byl zavražděn Giorgo Ambrosioli poté, co svědčil o operacích Sindone a Calviho, o aktivitě P2 mezi vládními a finančními kruhy ao propojení Calviho a Sindone s biskupem Paulem Marcinkusom z Vatikánské banky. 13. července 1979 byl zavražděn vedoucí Římské bezpečnostní služby Antonio Varisco, který vyšetřoval aktivity P2 a mluvil s Ambrosiolim dva dny před jeho smrtí. 21. července 1979 byl zavražděn zástupce vedoucího oddělení palermské policie Boris Guilano, který mluvil s Ambrosiolim dva dny před jeho smrtí o Sindonovom praní mafiánských peněz přes Vatikánský banku ve Švýcarsku. V říjnu 1979 vybuchla nálož v bytě výkonného ředitele banky Mediobanca Enrica Cuccia, který byl svědkem Sindonovej hrozby sáhnout na život Ambrosioliho. 8. Července 1980 se Calvi pokusil ve vazbě o sebevraždu, kde byl držen za podvodné machinace. Později byl propuštěn na kauci a znovu dosazen za ředitele Banco Ambrosiano. 27. dubna 1982 se pokusili zavraždit hlavního manažera a zástupce vedoucího Banco Ambrosiana Roberta Rosoneho, který se snažil pročistit bankovní operace. 17. června 1982 byl nalezen Calvi oběšen na jednom z londýnských mostů. O pár dní později byl zjištěna "díra" v Banco Ambrosiana ve výši 1,3 miliardy dolarů. 2. října 1982 se pádem z okna Banco Ambrosiana zabil člen výkonné správy Banco Ambrosiana Giuseppe Dallacha. 23. března 1986 byl ve vězení nalezen otrávený Sindona, kde si odpykával trest za nařízení vraždy Ambrosioliho